Z kroniky obce Prlov pochází tento emotivní zápis o ohledávání zavražděných:

 

„Po úplném odjezdu Němců šel každý ihned hledat své děti, známé kamarády, ale mnozí shledali jen ohořelé kosti svých drahých. Ve vesnici kouřem páchlo všechno a plačtivé počasí dodávalo zvláštní chmurnou kulisu hroznému divadlu. Kdo by si mohl představit pocit strašnější, než proměna dcery – syna – otce – matky – přítele – druha – ještě ráno zdravím oplývající – teď v 5 hodin odpoledne škváry a kusy trupu páchnoucí páleným masem – kde má ruce? Odkrýváš popel – hle zde je kost – ach to je noha – kost z nohy – ruce na popel uhořely, ó chudák – jakou polohu zaujal – hlavu mezi koleny nalézáš – ach – to jistě za živa pocítil žár ohně, a tak chránil dýchání.

 

Pohleď zde – kus svetra pod kusem hrudi – to je Tonda Juráňů – a kde je náš? Hledáš důkladně – měl řemen, skautský, hledej sponku, knoflíky, jen po knoflíkách poznáváš – a u Ondrášků č. 77 marně hledáš Anežku, děvče mladičké jako lilie květ – marně hledáš Annu – shořely úplně i kosti – jedna škole sotva odrostla, druhá nedávno stala se manželkou, dítě jí z rukou jen násilím vyrvali – manžela pověsili, slyšíš pláč sirotků Adolfe Hitlere, Göringu, Franku, Hácho a ty vládce Vatikánu? Pohleď k Žákům – čtyři tam u popele stojí, jak píšťaly u varhan. Jen stařenka je vine k sobě – nejstarší má 10 roků – kde budeme spát? Je noc? A stojí stará matka, svou naději ztratila. Pohleď – zbyly mi po nich a z nich jen tyto uhle. Tak žalovala pánům redaktorům Ostravského rozhlasu, a tak žalovala nebi stojíc se sirotky, kde nový dům se v prach proměnil, jen začouzené zdi tu výstražně stojí…

 

Málo kdo toho večera večeřel a málo kdo v noci spal.“

 

SOkA Vsetín, fond AO Prlov, inv. č. 13, Kronika obce Prlov (1928-45), s. 131–132.