Slovenské národní povstání představuje jeden ze zásadních mezníků slovenských dějin 20. století. Společně s Varšavským povstáním patří k největším ozbrojeným vystoupením proti nacismu v Evropě. V létě 1944 situace na Slovensku, ovlivněná německými porážkami a přibližováním se fronty, dozrávala k výraznější formě projevu proti luďáckému režimu. Připravované povstání mělo vypuknout teprve ve chvíli, kdy se Rudá armáda přiblíží k hranicím Slovenska. Začalo však předčasně již 29. srpna 1944, kdy na slovenské území vstoupily (se souhlasem prezidenta Tisa) první německé jednotky. Povstání se udrželo proti nepřetržitému německému náporu celé dva měsíce a zasáhlo území o rozloze asi 15 000 km2.
Poslední fáze obrany povstaleckého území probíhala do konce října 1944, kdy povstalecká armáda přešla na partyzánský způsob boje.
Ohlas SNP v protektorátu se projevil zejména odchodem dobrovolníků na pomoc povstalcům. Řada Čechů, i přes přísné tresty hrozící za překročení hranic, tajně odcházela bojovat na Slovensko. Mezi prvními odešli dobrovolníci z jihovýchodní Moravy. Do povstání se zapojila i část zaměstnanců Baťových pobočných závodů na Slovensku. Mnozí z českých dobrovolníků položili svůj život na povstaleckých bojištích.
Do bojů v rámci SNP zasáhl také 21členný desant pod velením poručíka Jána Ušiaka, který byl vysazen na přelomu srpna-září na základnu brigády Štefánik u obce Sklabiňa v okrese Turčianský sv. Martin. Členové partyzánské skupiny se zapojili do bojů v prostoru Martina, Strečna a Vrůtek. Původním úkolem bylo působit na území Slovenska. Ukrajinský štáb partyzánského hnutí (UŠPH) rozhodl na začátku září 1944 o přesunu skupiny na Moravu, kde měla podnítit rozvoj partyzánského odboje.
Další podrobnosti například v článku z webu Vojenského historického ústavu, Praha
Tématu se systematicky věnuje Múzeum SNP v Banské Bystrici
